Znáte posvátnou větu z filmu Ďábel nosí pradu: „milióny holek by pro tuto práci vraždilo“. Ano je to tak, ale milióny dalších by ji nesneslo. Dokáže tohle naše společnost, dokážeme my tohle chápat, že jsme každý jiný?
Dokážeme dělat životní rozhodnutí, takové, jaké skutečně cítíme? Na základě našich vnitřních pocitů a ne na základě toho, co se od nás, jako od hodných lidiček očekává. Cítím, jak moc jsme podmíněni naší kulturou.
Už od dětství nám říkali neřvi, to nedělej, to nesmíš, to se nesluší – prostě jednoduše nic neciť. Museli jsme mít důvod pro svý pocity, jinak se projevit nesměly.
Jsme od mládí trénováni na rozum, logiku, vědu, učení, ale ne na pocity. Jsme vedeni ven ze svého nitra. My samozřejmě vědce potřebujeme, ale vše by mělo vycházet z našeho nitra a být vyvážené.
Nejradši by nás zavřeli někde do krabičky, abysme tam jen poslušně seděli a nevyčnívali. Sedávej panenko v koutě, budeš-li hodná, najdou tě. Kluci přece nebrečí, vydrž to, chlapi jsou silní. To nám opravdu říkaly naše pra, babičky.
Chtěli nám ženám, tím říct buď skromná, obětavá, poslušná a očekávající. A mužům sebrali citlivost, projevení slabosti, vyjádření emocí a otevření se.
Přidělili nám role, které my tak neradi hrajeme, ale přesto tak žijeme. Kolikrát jsou v nás tak silně zakořeněné, že ani nevíme, kdo vlastně jsme.
Jak to asi ovlivnilo naše podvědomí a sebedůvěru?
Myslíme si, že když budeme dělat, co se po nás chce, tak jsme přijatelní pro společnost. Myslíme si, že takto to má být a takto je to v pohodě, přitom je to přesně naopak.
Často máme velmi zúžený pohled. Společnost je past, nevidíme jiné možnosti, ale jen ty, co se nám ukazují a co nás učí. To, co nám předkládá společnost je přitom likvidační. Likvidační pro svobodný život, autenticitu, originalitu jedince, projevování emocí a toho, co cítíme.
Jsme zvyklí dívat se na věci a sami na sebe zvenku, očima druhých. Jsme zahlceni poučkami a tím, co máme dělat, že ztrácíme přehled o tom, co doopravdy chceme. Nedíváme se na sebe zevnitř, zapomínáme na naše pocity, které jsou tak důležité.
Pokud jste četli můj příběh, víte, že nemůžu být zaměstnaná. Jsem natolik kreativní vizionářka a vím, co cítím. Když jsem zaměstnaná, je to jako byste ptákovi ustřihli křídla nebo ho zavřeli do klece. Já nemůžu dýchat. Nejsem to já a vím to. Zažili jste to někdy, to nacítění se na sebe?
Pro někoho je to nepochopitelné a v době, kdy právě řeším finanční situaci, mně plno lidí nedávno tlouklo do hlavy, najdi si zaměstnání, budeš mít klid a jistotu. Kde ale dnes máte jistotu?
Já šla a udělala to, opět stejná chyba. Rozbušilo se mi srdce, bylo mi špatně, prostě to cítím celým svým tělem, že takto to nejde a není to pro mě. Radši budu chvíli přežívat, ale budu zdravá a svobodná, než někde přidušená.
Věřím, že když děláte co vás baví a jste autentičtí, děláte to od srdce, peníze nebo jiná forma úspěchu k vám příjde. Dělejte to, co chcete, jedině tak uplatníte svůj potenciál.
Je smutný, co všechno dokážeme vydržet pro něčí dobro, jen ne pro naše. Když se nacítíme na sebe, najdeme svou duši, sami sebe, tak se otevřeme a přestaneme dělat, co nám vadí. Přestaneme dělat, co je nám nepříjemný a nevyhledáváme věci, které nám ubližují.
Nemusíte už hledat nějaký poučky, jak žít a co dělat, jak řešit problémy, protože vy už budete vědět, jak na to a co vám dělá dobře. Máte to v sobě.
K rozvíjení citu, k procítění je důležitý náš dech. Jak jsem psala, když nám něco nesvědčí, děláme něco nepřirozeného, nepříjemného, cítíme to. A když to cítíme, projeví se to spontánně na našem dechu, tlumíme ho a zadržujeme ho. Je to reakce na to, že cítíme něco, co nechceme.
Nemůžeme dýchat, znáte to: lapal po dechu, tak to je přesně ono. Takže, když chceme víc cítit, musíme víc dýchat.
To stejné dělá naše tělo, při něčem nepříjemném tuhne a přirozeně se nerozvíjí k nějaké akci. My tyto pocity potřebujeme, ne proto, abychom se trápili, ale proto, abychom je vyjádřili a vypustili je ven.
Všimněte si dětí, ty vyjadřují svoje pocity, (pokud jim rodiče nebrání), všechno vypustí ven a najednou mají prostor pro něco nového. My dospělí potlačujeme naše pocity, vztek, smutek, strach, protože jsme naučení je nevyjadřovat. Tuto naší autenticitu potlačujeme a hrajeme role.
Ale naše role, nám ubírá spoustu energie a my jsme unavení, otrávení, nejsme ve své kůži, nejsme to my.
Tohle by se mělo vyučovat už na základních školách, něco jako nauka pocitů.
Rolí máme v životě několik, ty se často mění, třeba s výměnou partnera. Ale vy jste pořád vy, tam někde hluboko uvnitř. Vy se neměníte, to máte dáno takto od narození.
Základní věc je uvědomit si, že nejsme stejní. Řadu věci prožíváme jinak a potřebujeme je také jinak vyjadřovat.
Měli bychom si osvojit naši autetičnost, s láskou přijímat své pocity a nebát se je vyjadřit.
Už se konečně vykašlete na nějaké rozumné konverzace, promlouvání z hlavy, pragmatičnost a diplomacii. Ženy na superženy a chladní muži na povalování se na gauči, protože jsme takto zblblí z totáče.
Lepší mít půlku života tak, jak chceme a cítíme, než celý život hrát roli, která nám nepatří a tlumit naši přirozenost, protože pak nežijeme.
PS: To, kým kdo je, to je přítomné. Zda ale chceme slyšet, co si kdo o sobě myslí, kým by jako chtěl být, tak se bavíme o nějakém obsahu mysli. Pak máme nějaké závoje, vrstvy, role, které si sami vytváříme a tvoříme si je i na druhých. Pak na ty druhé, a oni na nás, koukáme přes ty závoje a už je to komplikovaný. Jsme nekonečný potenciál být vším. Všechno už v nás je. Jsme totiž tím, pro co jsme se rozhodli. Jsme tím, kým jsme v přítomnosti.