Jaký je rozdíl v tom, myslet a dívat se na sebe a v sobectví? Věřím, že tuto otázku si klade mnoho z nás. Především my ženy.
Už z dětství máme hluboce zakořeněné přesvědčení myslet na sebe je špatné a pocit druhé opatrovat. Vidíme jasně, zřetelně doma rozdělené role, maminka opatrovatelka, pečovatelka, stará se o děti a muže a tatínek chodící do práce a vracející se pozdě večer. Přebíráme naše přesvědčení od blízkých z rodiny, společnosti a zažitého.
A tady, v tomto běžném modelu rodiny, to může být přesvědčení – nestaráš se o druhé, nestarej se ani sama o sebe. Nebo – napřed se musíš postarat o děti a muže, až potom o sebe. Potřeby druhých jsou na prvním místě. Já si to nemohu dovolit na úkor rodiny. Naopak pro muže to mohou být přesvědčení – musím se postarat napřed o rodinu a vydělat dostatek peněz. Ženy jsou především opatrovatelky, hospodyně v domácnosti.
Z těchto přesvědčení vzniká mnoho životních trablů a především dělání dlouhodobě něčeho, co sami nechceme. Také se nám zarývají do podvědomí hluboké pocity viny, že nejsme dost dobří, když neděláme, co se jakože sluší podle ostatních.
Z vlastní zkušenosti vím, jaké to je, omezovat svoje potřeby, skrz druhé. Máme to v rodině.
Moje babička se pro druhé může rozdat. Udělá pro nás všechny co může a co je v jejích možnostech a silách. Pak je ale hodně moc nešťastná a zklamaná, když ostatní nedělají totéž a navíc to ještě od nich očekává, jako projev slušného chování. Každý to ale máme nastaveno jinak, ona soudí podle sebe, ona rozdává a pomáhá nadoraz, tak i druzí mají být poslušní a pomáhat druhým, přesně jako ona. Sama ale kvůli svému přesvědčení jí doma chleba s máslem, protože druzí potřebují přece víc než ona. Nedokáže myslet ani sama na sebe, aby se cítila líp. Svoje potřeby opomíjí a přehlíží. Psychicky se trápí a tím se zhoršuje i její zdraví.
U mé babičky je jasně vidět ta hranice. Pomáhat druhým ano, ale ne na úkor sama sebe. Jak chcete pomoct, když sami už nemáte žádnou energii?
Moje maminka je podobná. Přebrala přesvědčení a prezentuje, že rodiče se musí poslouchat. Na rodiče se bere ohled. Rozdat se pro druhé je životní poslání.
Myslí si to ale opravdu ona? Nebo je to právě proto, že se to od ní, jako od hodné holčičky očekávalo. Dělá spoustu věcí, jen kvůli tomu, že by se nejspíš správně měly dělat. Kdyby opravdu taková byla a chtěla je dělat, tak by jí to nejspíš zpětně nevadilo. A navíc všem by nepřipomínala, co pro nás kdy udělala a kolik nám toho dala. Z toho mi vyplývá, že některé věci by ani vůbec nedělala. Jen si myslí si, že když je neudělá bude nejspíš brána jako špatná dcera, žena i jako matka.
Opět vidíme hranici, kam až máme zajít. Rodiče nám dali život a my je za to milujeme, vážíme si jich a respektujeme je. Ale musíme si vytyčit svoje hranice, kam až zajdeme, aby nás to v hloubi naší duše nebolelo. A abychom to pořád byli my, dělali si to podle svého a mysleli také na sebe. Rodiče se přece nemusí poslouchat, oni jsou (až na výjimky) úplně jiní a mají jiné názory.
Co by to byl za život, žít tak, jak chce někdo jiný? Tímto chováním neničíme svět kolem, ale ničíme sami sebe uvnitř. Tímto chováním dáváme najevo, že na sebe vůbec nemyslíme. A když na sebe nemyslíme, jak můžeme být šťastní? Naplnění zvenku a štěstí se taky nemusíme nikdy dočkat.
Babička s maminkou vedou mezi sebou neustálý boj. Je to jako nevědomý boj, kdo z koho! Mají se rádi, chtějí si pomáhat a vyhovět si a vycházet spolu, ale nějak jim to nejde. Babička tak trošku věci ráda řídí a pomáhá všem bez rozdílů na doraz, sama si nikdy nic nedopřála snad za celý život.
Maminka si myslí, že pokud si něco udělá podle svého, není to vhodné, nebude pro ostatní dost dobrá a žádný chlap ji nebude chtít. Cítí, že když řekne, já to chci takto, že si to nemůže dovolit a že babičku a ostatní kolem raní. Navzájem si říkají co mají a nemají dělat, co je a není správné a přitom každá vidí život úplně jinak. Obětují se pro druhé i pro svoji vlastní nespokojenost. V podstatě si nikdy neporozumí a každá má stejné přesvědčení – myslet na sebe je špatné.
S muži je to asi jiné. Mají to většinou tak, že jejich matky je tak trošku rozmazlují a myslí si, že je tím řádně připraví pro život. Chtějí pro ně první poslední a tím jim podstrojují. Věřím, že dnešní uvědomělé matky je vedou k samostatnosti a ne k rozmazlenosti.
Bavila jsem se shodou okolností s jedním 20letým klukem a ten mi připomněl, jak to mají muži doma pohodlné. Doma mu vaří maminka nebo občas tatínek. On sám neumí vařit, ale říkal, že až by potřeboval, rád se to naučí. Ale kolik jich je díky výchově ochotných, kteří se to rádi naučí? Mohl by se i odstěhovat a žít sám v bytě po babičce. Ale proč, když v bytě po babičce není lednička a musel by se sám stravovat a nakupovat. Zůstává doma u rodičů a sám přiznal, že z pohodlnosti. Je to pohodlnost anebo myslí trochu sám na sebe? Na tomto klukovi bylo jasně vidět jak se mít rád a nebýt rozmazlený.
Muži si přesto přebírají, po dlouhodobé vizualizaci matky u plotny, přesvědčení, starat by se měly ženy nebo starat se mají rodiče. Ženy by měly umět vařit. Po otci zaměstnanci si přeberou, jako muž musím uživit rodinu, musím především myslet na rodinu. U žen je to pak, několikanásobné z více stran, přesvědčení – musím se starat o druhé. U mužů – musím uživit rodinu.
Není to tak dávno, co byly ženy podřízené mužům. Ženy měly zakázané vyčnívat a chodit do práce, realizovat se. Vlna přišla taková, že ženy se chtějí ukazovat a spoustě z nich nevyhovuje jen práce v domácnosti, Ano jsou takové, kterým se realizace v domácnosti líbí a těm také fandím, protože ony se pro to rozhodly a jsou tím pádem spokojené. Ale ty, které se chtějí realizovat jinde, přece nemohou zastávat všechny role. Nemohou zároveň vydělávat a zároveň uvařit skvělou večeři.
Samozřejmě ženy tohle všechno dokážou, ale jak dlouho je to baví v plném nasazení. Něco musí být v pozadí a většinou je to právě pak ta domácnost. Když se ženy snaží stíhat všechno, v podstatě se moc rády nemají.
Muži to mají podobné. Realizují se především v kariéře. Vidím to denně na přítelovi, jak je kreativní a šikovný, ale nemá čas uklízet a ještě dělat jídlo. Když tohle jde dělat, musí mít na to náladu, chuť, čas a také celý den. :-) Takhle by to mělo být i u žen.
Muži se také trápí tím, že mají zaryté přesvědčení, musím živit rodinu a pokud to tak nebude, zboří se celý svět. Přece existují i nešťastní muži a myslí si, že kdyby nedonesli peníze, tak je manželka vykopne. Nebo kdyby opustili rodinu, kvůli nové životní lásce, tak jim manželka umře na nedostatek jídla. Nesou si program jsem hlava rodiny a celé to stojí na mně. Jak moc asi tento typ muže myslí na sebe?
Nenavádím k tomu, aby muži opouštěli rodiny nebo naopak nepracovali – oni sami chtějí vydělávat a vědí. Ale myšlenka toho je, myslet taky sám na sebe. Být šťastný uvnitř s lehkým pocitem, že to na nich celé nestojí a že žena dokáže být rovnocennou partnerkou.
Tlaky jsou obrovské a my všichni je vnímáme. Chceme se napasovat do všech rolí najednou a splňovat je. I když jsme podnikatelky a neuklízíme, přesto, my ženy, se snažíme všechny role splňovat. I když jsou muži třeba úplně vyčerpaní honbou za stále větším výdělkem, přesto se snaží plnit tu roli, pro rodinu se obětuji.
Jen je na nás, zda necháme druhé, aby nás viděli ve všech rolích, které musíme podle přesvědčení splňovat anebo aby nás viděli jenom tak, lidsky. Je jen na nás, jakou hranici zvolíme. Myslet trochu na sebe nebo se pro druhé vyždímat a obětovat?
Přitom je to tak jednoduché – zaměřme se sami na sebe. Nehažme špínu na druhé, stačí, že je toho plná televize, bulvár a politika. A taky někdy i mezi nejbližšími, v rodině. Bohužel i v mé. Každý z nás by měl začít od sebe. Podívat se do svého nitra. Změnit svá přesvědčení v mysli. Bylo by až neuvěřitelné, jak by se nám ten venkovní svět rychle proměnil. Věnujme energii sami sobě, abychom byli sami lepšími lidmi.
Odpusťte sami sobě i vašim blízkým všechny role, které mají zastávat. Stejně i když se přetrhnete, tak to nikdy nepůjde a vy se tím akorát mnohonásobně vyčerpáte. Myslete sami na sebe a na to, v čem je vám dobře a to ukazujte. Život je šíleně krátkej na to, abychom se furt snažili a nebylo to nikdy dost. Dopřávejte sami sobě a mějte radost i z maličkostí.
Já ještě nedávno tohle také neuměla. Pořád jsem upřednostňovala svoji dceru nebo svého partnera a já se uskromnila. Například jsem dojídala po dceři jídlo a objednala tak v restauraci třeba jen dvě jídla, tudíž pro sebe ne. Nebo partner si dopřává téměř denně kešu a já si kolikrát taky chtěla koupit nějakou dobrůtku a zapomínala jsem často na sebe.
Je to stejné i s ústupky, že říkáme mně je to jedno, třeba na co půjdeme do kina, přitom bychom rádi šli na nějakej romaňťák, ale nemáme se tolik rády a radši ustoupíme. Teď si dopřávám a je mi to příjemné a našla jsem v tom zalíbení. (viz fotka výše) Sobecká nejsem, není to na úkor druhých. Pouze to bylo na úkor mě, nemyslela jsem tolik na sebe, jak na druhé.
Jak vnímám rozdíl mezi sobectvím a vymezením svého prostoru – myslím na sebe. Vysvětlím vám to na příkladu, kdy oba partneři něco potřebují. Stává se to často a já v těchto situacích vidím velký rozdíl.
Kolik lidí to ale upřímně dokáže rozpoznat? Je to velmi tenká hranice.
Když se sejde situace, že oba něco potřebují, většinou je to, kdo z koho. Kdo koho a čím přeargumentuje a jak to je ve vztahu nastavené, co mají partneři zažité a co si nechají líbit. Ano, to je přesně sobectví. Každý se snaží urvat to svoje. A každý chce být pochopen jako první a nejlépe jako jediný.
Mohla bych o tom vyprávět. Často jsem druhé neslyšela. Nedávno se mi stalo, že jsem měla špatnou náladu, plakala jsem a řešila něco s partnerem, co bylo pro mě důležité. On zrovna měl před pracovní schůzkou a neměl na mě čas a už vůbec ne něco řešit.
Ale teď nastává ta hranice. Vymezení prostoru a sobeckostí.
Sobeckost: On – Mluvení trošku naštvaným hlasem. Nemá čas to s vámi řešit. Musí se soustředit na schůzku. Jasně dán najevo nezájem o vás, ale o jeho věc. Vy jste v tu chvíli nedůležití. V hlase slyšet trochu rozhořčení, výčitky a nepochopení, co se zase děje. Ona – nechce nic řešit, jen chce ustálit momentální emoční pocit, který nabrala z předchozích dnů. Tímto způsobem se cítí, že se o ni nezajímá, její vtíravost, méněcennost, nedůležitost.
V tuto chvíli partner sobecky myslí na sebe.
Vymezení prostoru a řešení situace: On – Mluvení normálním tónem hlasu, nejlépe s přidáním hezkých slov typu, lásko, miláčku atd. Já jdu dneska na schůzku a nemám moc času. Co se děje? Vyslechnutí, pochopení a řeknutí jedné věty: chci si s tebou o tom popovídat, až přijdu ozvu se ti. Dát najevo jakýkoliv zájem o dotyčnou osobu. I v situaci, kdy si vymezí prostor a to tím, že někam jde, nechce to řešit a spěchá. Ale přesto vám dá pocítit, že jste důležití, že se nic neděje, že neotravujete a že vás vnímá na stejném místě, jako je on. Ona – reaguje, ať ti schůzka dobře dopadne a pak si zavoláme, apod.
Partner si vymezil svůj prostor, ale nezachoval se sobecky. Pozn.: role mohou být i naopak.
Stačí jedna hezká věta v komunikaci. Z jednoho pocitu sobectví, ať už z jakékoliv strany, může najednou být váš prostor. Myslet na sebe není špatné. Myslet na sebe je zdravé. Co si o tom myslíte vy?
Vymez si svůj vlastní prostor, ale respektuj u toho pocity druhého člověka a projev mu důležitost.
Odbourej svá přesvědčení, je mnohem více způsobu a možností žití než jen jeden zažitý model.
Nekritizuj ostatní, začni u sebe a udělej ze sebe lepšího člověka.