Wim Hof metoda – co mi přináší překonávání komfortu

Myslím, že skoro každý kdo chce zkusit Wim Hof metoda překonávání komfortu začíná podobnými slovy jako já. Jsem odjakživa typ, co miluje teplou sprchu, whirpoolku a jednoznačně převládá u mě léto, slunce a moře než zima, hory a sníh.

Otužování je pro mě výzva.

Wimhofova metoda ve zkratce spočívá v tom, že se ponoříte na 2 minuty do ledu a praktikujete vědomé třífázové dýchání a mentální trénink.

Je to očistný a léčebný proces, který vede k překonání stresu, zvýšení energie, zlepšení imunitního systému, vyčištění hlavy, rozpouštění strachu, ulevuje v depresi….

Kdo je Wim Hof neboli ledový muž ?

Wim má za sebou smutný a těžký příběh. Zemřela mu žena a matka jeho čtyř dětí, která spáchala sebevraždu na základě biopolární nemoci. Poté se vystavoval extrémním podmínkám chladu a testoval jeho techniku dechu sám na sobě. Zjistil a docílil tím, že ovlivňuje a mění imunitní systém v těle, jako je PH organismu, cirkulace krve, vyrovnání nerovnováhy hormonů. Docílil tak pomoci lidem i při závažných nemocech jako je rakovina, artritida, lymeská borelióza. Deprese – maniodeprese (nemoc na kterou zemřela i jeho manželka), chronické záněty, schizofrenie, Crohnovou chorobou, zbavení se psychické závislosti a samozřejmě další běžné nemoci. 

Je držitel 27 světových rekordů, jako jsou téměř dvě hodiny ponoru v ledu, maraton bez vody v poušti, výstup v shortkách na Kilimandžáro během dvou dní atd…

Smekám před tímto mužem, který ustál posměch okolí několik desítek let, kdy ho všichni považovali za blázna a nakonec, když vědecky své techniky potvrdil, je uznáváným celým světem jako léčitel či specialista přirozeného zdraví.

Jeho vědomí je zkrátka bez limitů.

Co mi přináší překonávání komfortu

• překonávání strachu z neznámého a nepohodlného, prostě jdu do toho, i když jsem nejistá a nevím jak budu já nebo mé tělo reagovat.
• ujištění toho, co v životě chci a co nechci.
• spojení a poznání více sama sebe a prohloubení toho, kdo jsem. Navnímám tak svoji vnitřní sílu a to, že jsem naprosto v pořádku, taková jaká jsem a nemusím se měnit, pouze růst.
• umění říct NE v době, když to tak cítím. Tzn. neposlouchat svoje ego za každou cenu, nesrovnávat se, abych to taky zvládla, nebo něco dokázala, jenom proto, že to zvládlo x lidí přede mnou a já se jim chci vyrovnat. 
• dělat věci kvůli sobě a ne kvůli ostatním.
• možnost volby a umění se svobodně rozhodnout podle své intuice.
• vystoupení ze stereotypní nudy.
• boření svých limitů a vzorců.
• nevšední zážitky a nové poznatky, které mi obohacují život.
• vypnout, být tady a teď, v přítomnosti.

Na workshop Wim Hof Metody jsem chtěla jet už dlouho, plánovali jsme to ještě s mým, teď již ex-přítelem. Nakonec sled událostí a ne-náhod mi připravil tento zážitek téměř hned po těžkém rozchodu. Rozchod přišel nečekaně ze dne na den po 11 letech, z partnerovi strany po hlasové zprávě, když odletěl do Londýna a já byla v Česku.

Najednou, jako kdyby umřela moje druhá polovina.

Moje srdce bylo napadrť.

Cítila jsem se nepotřebně, využitě, provinile, zpátky na dně, jak kdybych toho už neprožila dost.

Byla jsem zpátky v pocitech nejsem dost dobrá, nejsem dostatečná, nejsem akceptovaná, nejsem milovaná.

Všimla jsem si, že kamarádka Terezka (děkuji za to, že šíří své i Wimovo poslání, společně s Emmou, která když sdílela svůj příběh s vězením, jakoby mluvila o mně) má již plno. Ale i přesto jsem cítila volání přihlásit se na workshop jako náhradnice. Jak říkám ne-náhodně se uvolnily dvě místa a bylo jasno. Vytáhla jsem svoji sestru za zážitkem, která ani pořádně nevěděla do čeho jde. Obě dvě jsme neměly očekávání a pak to může dopadnout jedině dobře. 

Věděla jsem, že každé překonávání komfortní zóny, nebude lehké, zvlášť v mé těžké situaci, přesto jsem se těšila.

Každá taková zkušenost mě vede blíže sama k sobě.

Hodně lidí se toho může bát, protože neví co mohou objevit a někdy se jim to nemusí ani líbit. Často se spojí se svými strachy, potlačenými emocemi, otevřou se něčemu, co chtějí raději zapomenout a to nemusí být zrovna příjemné.

Na druhou stranu, když máme odvahu, může to být velmi uvolňující, transformační, očistné a léčivé. Dotkneme se své vlastní duše – pravdy a pak ten náš život je mnohem kvalitnější, autentičtější, i když to může jít přes těžké stavy, ale nemusí.

Já jsem zase odloupla další slupky, vrstvy a dostala se hlouběji ke svému pravému já.

Protože to kdo jsem, jsem stále nějakou nevědomou částí sebe popírala a snažila se napasovat do jiných rolí, které mi kdy kdo přisoudil. 

Věřila jsem jim natolik, že jsem se ztratila, pochybovala, vinila, obhajovala a nevěřila si. A v tom jsem setrvávala a doufala, že se něco změní.

Ale tak to většinou nefunguje.

Nadpozemský dech, silné emoce a slzy

Při hromadné dechové technice podle Wima Hofa mně rozbolela hlava. Napřed jsem cítila zadržující tendenci, jak nechci pustit své emoce ven – to jsem následně vnímala, jako opravdu to, co chci potlačit. Namlouvala jsem si, že já všechno zvládnu, že jsem silná, že rozchod každý zvládl, a že přijde hned další muž, a že vlastně to byl zvyk a závislost a ani jsem ho nemilovala. 

Ale tyhlety kamuflující kecy nepomůžou a jenom mě – nás zdržují od přijetí těžké situace a od vyplavení emocí, odžití si bolesti.

Pak přišla fáze obviňování, že si za to můžu sama, že jsem se měla lépe chovat, co jsem měla a neměla dělat. Že nejsem hodna žádného muže, že mě nikdy nikdo nebude milovat, že si vybírám špatné muže, kteří mě nechtějí atd…

A vzápětí během již druhé poloviny prvního kola dechu přišla fáze vyplavení emocí, slzy, slzy a zase jen slzy až do konce dechového procesu.

Už chápu co znamená věta – cítění je pochopení.

Mocná přítomnost bez myšlenek

Spojila jsem se ještě více s bolestí, kterou jsem v tu chvíli cítila. Tělo se mi celé třáslo, byla jsem plně v přítomnosti a myšlenky se nějak vytratily. 

Viděla jsem silné zářivé bílé světlo a v něm obrys černé postavy. Věděla jsem, že tohle ztvárnění má můj velký pán strach. Strach z nejistoty toho, co se mnou bude, strach z toho, jak dlouho potrvá než to zvládnu a jestli vůbec. Strach ze samoty a strach z toho, že nejsem hodna žádného muže nebo lásky.

Viděla jsem a cítila v podobě slz a třasu, jak můj strach odchází do světla a jak mi vzkazuje, už si nenechej nikdy ublížit, ale nazavírej své srdce. Nemusíš se bát dalšího zranění od muže nebo rodové karmy, jdi dál. Odevzdej tyto myšlenky a všechno nepotřebné právě teď. Nech to jít, bolí to a ještě chvíli to potrvá. 

Fáze truchlení ale nemusí končit dnem, který si zakroužkujeme v kalendáři, fáze truchlení může skončit hned, je to jen na nás, jak dlouho potrvá a kolik si určíme času.

Po přijetí může přijít něco nového

Přicházely střípky uklidňujících pocitů, tělo mně stále brnělo. Já ale věděla, že tu silnou bolest (píchání na hrudi, jak bodání nožem do srdce), kterou cítím za nějaký čas zvládnu, i kdyby to trvalo několik let. Vnitřně jsem cítila jakýsi druh mírného odpuštění – sama sobě. Cítila jsem, že jsem v pořádku, že jsem na cestě k úplnému přijetí sama sebe, i mé těžké situace.

Hlavou mi přelétly myšlenky, že i já jsem hodna své lásky i lásky druhých, že mohu být milována i se svými chybami, zraněními a vším co ke mně patří. 

Možná to zní ohraně, ale vnímám to tak, že úplné přijetí sama sebe je jednou z nejtěžších věcí v životě. Ale až tohle dokážeme, pak přichází ten pravý klid, sebevědomí, jistota, pochopení a tolerování druhých v bezpodmínečné lásce a v přirozeném proudu života.

Na konci posledního kola dýchání jsem slyšela ten hlásek bude to dobrý, uvidíš, neztrácej naději a víru v lepší zítřky.

Vědomý Dech mě doslova vyrazil dech,

byla to jízda jiného vnímání těla, jiného vesmíru – něco jako když si vezmete extázi a máte bujné představy, akorát ve zdravé formě.

Díky dechu se obnovuje cirkulace krve a vyplavují se hormony štěstí.

• dopamin – důvod proč se cítíme dobře, když se nám něco povede
• endorfin – necítíme tolik fyzické bolesti a více se smějeme
• serotonin – je to, co nám koluje v žilách kdykoli se cítíme hrdí, kdykoli nás druzí respektují, uznávají a dávají nám najevo, jak jsme důležití. Získáváme tím pocit významu, zvyšuje se naše sebevědomí. 
• oxytocin – látka, která způsobuje to, že si lidé věří, že se milují, že se cítí blízcí. Vděčíme jí za pocity jistoty a bezpečí. Za pocity, že můžeme zvolnit, nebýt ve střehu a být více sami sebou. Posiluje imunitní systém a prodlužuje život, dokonce o několik let.

Myslela jsem si, že vrchol bude led, ale tohle byla jízda směrem ke štěstí.

Led plný lásky a klidu

Do půl tuny ledu jsem se nořila s úsměvem a pocitem, že jsem naprosto v pořádku. (i přes časté nepřijetí okolí, nepodporu, výčitky, že se mám měnit, že nejsem ta pravá a perfektní, že někomu nevyhovuji, že jsem moc emotivní nebo hlučná, že jsem jiná atd…..) 

V tu chvíli jsem měla opravdu příjemné pocity – zajímavé, když jsem tam přijela úplně rozložená. Cítila jsem klid a důvěru.

Moje mysl je již natolik silně vytrénovaná z překonávání vězení a přijímání bolesti, že fyzickou bolest, která je zmiňována s ponorem do ledu, jsem vůbec necítila. (ani u ponoření prvně rukou, které je prý ještě horší než celé tělo).

Řekla jsem Emmě,

že přijmout fyzickou bolest je mnohem jednodušší než tu psychickou.

Bylo mi příjemně, jakoby tam nebyl ani led, ale teplá voda a ovíval mě pouze chladný vánek. Dvě minuty utekly velmi rychle. Chtěla jsem víc a najednou jsem byla v 2stupňové vodě podruhé i moje sestra.

Led je ovšem zrádný a to, co cítíme uvnitř nemusí být stejné, když vylezeme ven.

Tělo je studené natolik, že teplo zvenčí nám nemusí pomoc, ba naopak. Může dojít k dalšímu poklesu teploty těla a my se nekontrolovatelně můžeme třást.

Proto se doporučuje ihned, když vylezeme praktikovat pohyb horse stance – v překladu pozice jezdce, postoj pocházející z Asijských bojových umění. Tento postoj společně pohybem rukou laicky řečeno, pomáhá koncentrovat energii a zahřát naše tělo zevnitř, že necítíme takovou zimu.

Jako malá když jsem vylezla z vody, tak jsem se vždy úplně klepala zimou, byla jsem modrá až fialová – možná jste to taky někdy zažili :) ? A to je přesně ono, samotné tělo se nedokáže zahřát zevnitř a okolní teplo tomu nepomáhalo.

Děkuji za tento hodnotný poznatek, který ráda předávám dál, hlavně mé malé mořské víle – dceři :D . 

Celý trik je v tom, že přijmeme provázející bolest a uvolníme se, věříme svému tělu a mysl přesměrujeme do přítomnosti. Pro někoho, kdo nemá žádnou zkušenost s prací s myslí, to může být hodně obtížné. Je dobré nepodceňovat to, ale přesto do toho jít. Protože jedině tak můžeme pocítit stavy jednoty, bezpodmínečné lásky, propojení s vesmírem, duší, cítit vnitřní sílu a teplo a věřím, že i další stavy, které jsem doposud nepoznala.

Zbořila jsem plno starých přesvědčení

• nepříjemné a nepohodlné je vždy nepříjemné (přitom i nepříjemné může být někdy hodně příjemné)
• to čeho se bojím jde těžce překonat (ve výsledku je to velmi jednoduché, stačí se rozhodnout)
• v ledové vodě je zima a bolí to (zimu jsem v tu chvíli vůbec nepociťovala, ani fyzickou bolest, protože pokud se správně uvolníme, cítíme vnitřní teplo. Zima bolí pouze tehdy, když ztratíme kontakt s tělem nebo s ní bojujeme, utíkáme nebo zatínáme svaly)
• jsem opravdová, vím kdo jsem a nelžu sama sobě (dotkla jsem se nové pravdy, že to co si myslím o sobě není vždy v souladu s mojí duší a ještě potřebuji jít dál, aby tohle přesvědčení bylo pro mě v realitě pravdivé a zhmotněné)
• musím dělat to, co mi řeknou ostatní (můžu dělat jenom to, co chci já sama bez ohledu na ostatní)
• jsem na nic (potkala jsem tam jednu paní, která byla na mém semináři a děkovala mi za mé video o bolesti a jak moc mi fandí, úplně jsem se tam rozplakala)
• jenom já to mám těžké (když jsem zaslechla pár příběhů, věděla jsem, že v tom nejsem sama a že nejsme oběťmi, že je to zkrátka život)

Stále se učím, rosu a jsem blíž k sobě

Ještě nejsem ve stavu, že bych vše zvládala s úsměvem a lehkostí. Ještě dávám prostor vzteku, smutku, bolesti, neopětované lásce – lítosti.

Jsem si toho vědoma, ale jsem si vědoma i toho, že i takto se mám ráda a i s tímto se přijímám. Jsem na cestě, zkouším, učím se, posouvám se, rostu.

Pořád je to lepší než se ztrácet ve svých fake pravdách a namlouvat si, že jsem někdo jiný.

Protože každou takovou zkušeností, překonáváním strachu a neznámého se dostávám blíž k sobě, své síle, lásce a také blíž k člověku, který si mě zaslouží, zvládne a ocení.

Cítím, že se pomalu ale jistě připravuji na nový život, kde mi bude konečně skvěle.

A rozloučím se větou dokud nejsme úplně šťastní, tak to ještě není konec.

PS: Pokud si chcete vyzkoušet ponor do ledu a jste z Brna nebo blízkého okolí nebo i dál a chcete mě poznat osobně napište mi. Plánuji přátelské setkání s tímto zážitkem.