Transformace strachu v náš prospěch

Kde se vlastně vzal strach a proč to není vždy úplně špatně?

Strach je varováním před nebezpečím a současně výzvou k jeho přijetí a zvládnutí. Strach je komplexní biochemickou reakcí uvnitř našeho těla, do které je zapojena řada hormonů. Je úzce propojen s pudovým jednáním, konkrétně s pudem sebezáchovy. Jeho původní význam je zřejmý – zajistit přežití. Člověk, co jedná ve strachu, může běžet rychleji, prát se se zvířetem silněji, atd. To je ona negativní motivace přinášející ve finále pozitivní výsledky.

Jenže občas se ona hormonální reakce může vymknout běžným mezím, a pak nastává až panická hrůza, která nás paralyzuje, a to třeba i doslova. Ze strachu pak třeba nejsme schopni utéct před hrozícím nebezpečím, ani volat o pomoc. A to nemusí ani zdaleka platit jen pro případy, kdy uprostřed buše potkáme rozzuřeného slona. Z původně život zachraňující fyziologické reakce našeho těla se tak stává psychologický strach, který je schopen nás kdykoliv zničit.

Lze ho tedy přetransformovat v náš prospěch. Je pro vás strach výzvou k překonání překážky, anebo se jím necháváte omezovat, spoutat? Proč se někdo narodí jako uzlíček nervů, vystrašený z každého dění a druhý je naopak skoro až bez zábran, pohybuje se na hraně života a smrti? Ani jedno není správně a obojí pramení ze strachu. Nevěříte? Tak se na ten strach podíváme trochu blíže. Kdy vylézt z ulity a kdy ne?

Dva základní typy strachu:

• vnitřní – ten, co v sobě vyvoláváte vy sami
• vnější –  ten, který ve vás vyvolává někdo jiný

Každý z nich umí být zákeřný a s každým z nich se bojuje jinak. Popíšeme si níže :-)

Rozlišujeme 4 základní esence strachu:

1)    strach ze sebeuskutečnění – tento strach prožíváme jako nezajištěnost, izolaci. Člověk, který má strach z individualizace se snaží být závislý na druhém člověku, nebo udělat druhého závislým na sobě. Nejdůležitějším je pro něj nezůstat sám. Často se velmi rychle zamilovává, úplně přizpůsobuje novému partnerovi a žije jeho život místo svého. Typické pro depresivní lidičky.

2)    strach ze sebeodevzdání – ztráta já, závislost… opak ad 1) Člověk má strach ze ztráty své individuality a svého já směřuje k tomu být co nejvíce nezávislý. Rozhodující pro něj je nikoho nepotřebovat, nikomu nebýt zavázán. Nejčastěji se pouští jen do nezávazných, snadno ukončitelných vztahů, které nezřídka ničí svým cynismem. Schizoidní typy.

3)    strach z nutnosti – definitivnost, nesvoboda Lidé trpící strachem z nutnosti usilují o změnu a svobodu, vítají vše nové a mají potěšení z rizika. Obávají se všech tradic, omezení a pevně daných zákonitostí. Milují lásku a vše, co jim pomáhá zvětšovat pocit vlastní hodnoty: opojení, extázi, vášeň. Přitahuje je prožívání přesahující všechny hranice, která jim umožní přerůst sami sebe. Tito lidé potřebují partnera jen jako zrcadlo, v němž chtějí vidět odraz sebe jako člověka hodného lásky. Láska je pro ně hra, ve které musí za každou cenu zvítězit. Protože jejich nároky na lásku jsou velké a iluzorní, táhnou se často jejich životem zklamání.

4)    strach z proměny – pomíjivost, nejistota. Ten, kdo má strach z proměny, potřebuje mít jistotu. S tím souvisí opatrnost, předvídavost, cílevědomé plánování na dlouhou dobu. Tito lidé chtějí mít i své city pevně pod kontrolou. Vášeň se jim zdá nebezpečná; je úplně nevypočitatelná a nerozumná. Dokážou být věcní v nevhodnou dobu, a to může ve vztazích působit jako studená sprcha. Mají ve všech partnerských vztazích pocit zodpovědnosti a stojí za svým rozhodnutím, když už ho jednou učiní. V horších případech je pro takového člověka důležité, aby byl partner spolehlivý, dochvilný, bezkonfliktní a fungoval bez vlastních přání a citových nároků jako dobře namazaný stroj. Typické pro neurotiky.

Jde o to, usilovat o rovnováhu protikladů

• Nezávislost
  – stát se jedinečnou, neopakovatelnou individualitou, ne masovou bytostí
  – sebeuskutečnění
  – hrozí osamělost, izolace (čím víc individuál, tím víc sám)
• Závislost
  – život v pospolitosti, sounáležitosti, otevřenost světu, společnost
  – hrozí ztráta sebe sama

**********************************************************************

• Statika, trvání
  – plánovat, žít jakoby v předvídatelné budoucnosti
  – přitom ale vědomí pomíjivosti všeho
• Změna
  – stále být ochoten měnit se, vyvíjet, neulpívat, nestagnovat
  – strach ze svazování normami, konvencemi …

Pár citátů o strachu

„Strach má velké oči„, říká se. A je to tak. Je to přirozená emoce, která provází každého z nás. Ale pokud se jí poddáme, může nás zcela pohltit, sevřít, uzamknout a nepustit dál. Nejhorší emoce na světě, která nás omezuje tím, že vytváří budoucí projekce naší mysli, fantazie s negativním koncem pro nás a přitom 99% našich strachů se nikdy neuskuteční. Na druhou stranu je nedílnou součástí našeho života a také důležitou, protože občas je strachu potřeba, ale spíš v rámci pudu sebezáchovy.

Existuje však ještě jedno přísloví, které se už tak často neříká: „Strach se smrti rovná.“ A v tom je obrovská životní pravda. Je to tak. Strach je největším zabijákem lidstva. Říká se, že nikde nenajdete tolik skvělých nápadů a průlomových inovací jako na hřbitově. Leží tam proto, že je zabil strach, a to ještě mnohem dřív než jejich tvůrce… Kdo se naučí ovládat svůj strach, naučí se měnit svět podle svého.

Paulo Coelho napsal v Ďáblovi a slečně Chantal: „Chceš-li člověka ovládnout, vyvolej v něm strach.“ Naši nepřátelé využívají náš strach. A co teprve šéfové, kteří umějí vyvolat v lidech strach o jejich pracovní místo? Anebo násilníci, kteří ve svých obětech vyvolávají strach, že pokud se někomu byť slovem zmíní, že to bude mnohem mnohem horší? Sázejí totiž na to, co bylo řečeno výše, že když je strachu příliš, že si neřeknete ani o pomoc.