Nejsme naprogramovaní roboti – kam se poděla naše lidskost?

Je 8.8.2017 , den po mé kontrole na probačním úřadě. Opravdu tyto dny nemám ráda. Je to ještě rok, co musím na tento úřad docházet na kontroly. Nařízení od soudu, které musím plnit a dodržovat. To je holý fakt.

Jak tento fakt ale souvisí s mým životem? Jak mi tento úřad pomáhá a co mi přináší?

Na to se ptám pokaždé, když od tam odcházím.

Dokážu pochopit nějaké nařízení, které mi dává smysl, ale ne nařízení, které naopak přitěžuje.

Nechci si stěžovat, nechci nadávat, nechci ani všechno a všechny házet do jednoho pytle a jen kritizovat. To není účelem tohoto článku.

My lidé bychom se měli navzájem respektovat, chovat se lidsky, citlivě a důstojně jeden k druhému. Vnímat se jako lidi se svými individuálními potřebami a ne jako roboti, kteří běhají, jak někdo píská.

Proto věřím, že tento článěk napíšu s láskou a v klidu, i když je pro mě velmi náročné udržet své emoce na uzdě. Protože toto téma se myslím dotýká úplně každého.

7.7.2017 jsem měla jít na kontrolu probačního úřadu v Londýně. Na tento úřad musím chodit každé tři týdny a v podstatě nemůžu ani svobodně být kde chci, například v České republice, kde mám dceru a svoji práci. Neumožní mi žít v České republice do té doby než mi skončí podmínka. Jedině za předpokladu, že bych nesměla na 5 let cestovat do UK.

Vzhledem k tomu, že mám své tři práce, jsem opravdu vytížená, tak jsem na tuto schůzku dočista zapomněla.

Zapomínání je normální lidská vlastnost – ještě nejsme naprogramovaní roboti

Na takové věci, které mi nic nepřínáší se opravdu nechci soustředit. Čím víc se soustředíme na to, co nechceme, tím víc vysíláme negativní vibraci do okolí. Negativní přitahuje negativní,  jak se nám potom může dařit?

K čemu je mi stálé opakování toho, co se již stalo. Vracení se do minulosti k chybám, které byly také výsledkem systémové výchovy. Probírání stále stejných věcí s novou úřednicí. Za rok mimochodem již čtvrtá, která mě má na starosti. Každé musím povykládat vše od začátku a každá tvrdí něco jiného. A to ta poslední říkala, že ji mám věřit, že ona je už poslední. Ve skutečnosti to byla jen další lež, která doplnila všechny ty předešlé.

Jak mi toto pomáhá k vrácení se do normální života, ke svému byznysu a rodině, když mně to akorát obtěžuje a vracejí mě do doby, na kterou už se nechci soustředit. Když mně oznámili, že se mám nahlásit na pracovní úřad po propuštění a žádat o podporu, místo pomoci uživit se svým podnikáním (kdybych byla na pracáku, tak nesmím odjet z UK, což bych neviděla dceru třeba přes půl roku). Dává to snad někomu smysl? Mně tedy ne!

Myslela jsem, že mi někdo zavolá a zeptá se, zda jsem v pořádku nebo jaký jsem měla důvod. Myslela jsem, že když jsem se omluvila, že se nestane nic, protože tam již rok chodím. Myslela jsem, že mě znají, že ví kdo jsem, jaká jsem osobnost, co mám za cíle a čemu se věnuji.

Nic z toho se ale nestalo….

Vnímám za tím vším lidské chování  a důvěru v pochopení a přesto se musím cítit tak, že jsem stále naivní. Je přiliš troufalé přistupovat k nim hezky s porozuměním, láskou a očekávat to stejné??? Kolikrát ještě mám naletět a zkoušet důvěřovat v někoho, kdo mě vyslyší?

Nová úřednice mi bez mrknutí oka poslala varovný dopis. Kam se podělo lidské cítění?

Dva varovné dopisy znamenají, že mě okamžitě předvedou zpátky k soudu, kde bych čelila prodloužení podmínky, veřejným pracím, znovu odsouzení za stejný přečin. Nestačí, že mě odsoudili neprávem. Nestačí, že už jsem jednou svůj trest dodržela.

Tento systém a myslím, že je to v ČR hodně podobné, je postavený tak, že nám nepomáhá, naopak nás posílá zpátky a situaci nám vůbec neulehčuje.

Úředníky nezajímá, co se nám stalo nebo zda jsme v pořádku, zda jsme úspěšní, čeho chceme docílit, co děláme a jaká jsme osobnost. Zajímá je jen to, abysme splňovali jejich podmínky, které jsou nesmyslné, plnili to, co mají předepsané a měří nás všechny stejným metrem.

Mně nabídli práci úklidu za mzdu, která je ještě menší než životní minimum. Řekli mi ať vezmu co nejvíc práce, aby si odškrtli další kolonku. Nezajímalo je to, že pracuji sama na sebe a že rozjíždím byznys. Vracejí nás zpátky tam, abysme byli nespokojení a jen přežívali.

Ano tato nabídka práce může být přínosem pro člověka, který je bez domova a potřebuje ji. Ale ne pro někoho, kdo platí bydlení, cestuje za rodinou, má jiné cíle a chce podnikat.

Osobnost, životní stuaci, cíle by měl posuzovat člověk k tomu určený, který nás vnímá jako lidskou bytost. Který vnímá naši individualitu a naše životní podmínky. Ne úředník, který musí plnit striktně řád a bere vše, jak přes kopírák.

Člověk jako takový je nezajímá, nezajímá je ani život, jaký žijeme, nenaslouchají tomu, co jim člověk říká. Jen si jedou to svoje.

K čemu je mi kontrola každé tři týdny, když mi stejně nepomohli, nevyslyšeli, nevyhověli. Jen k tomu, že čekám v čekárně 20 minut, abych byla vevnitř 2 minuty a řekli mi, že mám přijít příště. Taková fraška!

Běžíme v kolečku, že kterého těžko vystupujeme

Když si představím, kolik lidí běží v tomto kolečku a nemohou se z něho dostat. Je mi z toho do breku. Nejraději bych celý systém lidsky předělala a vnímala individualitu potřeb. Ocenila úředníky a najala jen ty, kteří tuto práci chtějí vykonávat s láskou a ochotou pomoci druhým.

To, že nás společnost tlačí do věcí, které ani nechceme a my je slepě děláme, už vím hodně dávno.  Zavírají nás do krabic a chtějí, abysme žili v jejich systému, dodržovali jejich pravidla a poslouchali to, co nám předkládají.

Ztrácíme tak naši přirozenost, lidskost a to nejcennější dělat to, co bysme chtěli, co nás baví  k naší radosti a spokojenosti.

Jak máme věřit lidem a životu, když nemůžeme věřit systému, za kterým stojí lidé?

Společnost nás také programuje na strach, bojíme se spolehnout sami na sebe, protože si myslíme, že bysme to nezvládli, že nic neumíme, že nemáme co předat. Kde taky máme vidět naše kvality, když ani ve školách se nerozvíjejí.

Bojíme se chybovat, protože jsme ze školy zvyklí, že hned přijde trest. A na chybách je nejspíš celý systém postavený. Místo pomoci přicházejí tresty.

Kam se ztrácí lidskost, respektuje někdo naše chyby, pocity, naši individualitu, naši rozdílnost, která není špatně? Respektuje někdo nás jako člověka?

Najde se někdo, kdo by tohle všechno mohl ještě změnit? Nebo budeme dál vláčeni pravidly, které vedou ke lži, negaci, bezcitnosti, nespokojenosti, manipulaci a nelidskosti.

Zjistila jsem, proč jsem na toto téma tak emotivní. Vnímám tyto vibrace ve vzduchu velmi silně a často si beru tuto tíhu celou na sebe. Jak já bych to chtěla změnit!

A co bych chtěla říct závěrem

Plno z nás, převážně u nás v ČR, bojuje s programem nejsem dost dobrý/nejsem dost dobrá a je to i pochopitelné, vzhledem k naší výchově. I když v tu chvíli naši rodiče a prarodiče dělali to nejlepší co mohli.

Úředníci bohužel mají nad námi jistou moc. A bohužel právě tady si mohou dokazovat, že jsou lepší než my, že jsou svým způsobem dost dobří. Mohou si v této pozici vylívat své chování na nás a dokazovat, že oni jsou tu šéfem.

Bohužel úředníka, který s námi jedná vyměnit nemůžeme, je to taková trochu bezmoc na koho natrefíme.

Celý systém je stejně jenom o lidech a každý kdo v něm pracuje nám může vyhovět, když bude chtít.

Ano, oni mají moc. Mají takovou moc, že nám mohou pomoci, když je potřebujeme. 

A kdyby se někdo k vám choval s nezájmem a s nechutí, řekněte to a chtějte důstojné zacházení a opravdový zájem o vás. Máte na to právo!

Úředníci jsou tu pro nás a nejsou naši nadřízení, jsou to stejní lidé jako my a měli by mít k nám přinejmenším stejnou úctu jakou máme my k nim.

To platí kdekoliv a kdykoliv.

Mějte se rádi!

PS: ještě vám doporučím film I, Daniel Blake, který přesně vystihuje situaci na úřadech. Ze začátku jsem se tomu smála, protože jsem tohle přesně zažila, ale potom mně bylo akorát do breku, jak tento film končí. Bohužel tvrdá realita.