Jak se vymotat ze začarovaného kruhu

Jak se vymotat ze začarovaného kruhu – cesta existuje

Vidím okolo sebe plno lidí, kteří nemají život, takový, jaký by si přáli. Nemají smyslupnou práci, nemají dostatek peněz, nemají harmonické vztahy, připadají si na vše sami, nic jim nevychází. Jsou zoufalí, nic je nebaví, nemají energii a nevědí jak dál.

Už jsou v takovém stavu, že už ani nepřijímají pomoc od druhých lidí, kteří jim ju nabízejí a myslí to s nimi dobře, mají je rádi. Veškeré názory a rady odmítají, mají toho prostě už plné zuby, ničemu nevěří a myslí si, že jim nikdo nerozumí. Vše je prostě špatně.

A otázka zní, jak takovému člověku pomoci?

Když celou svou bytostí odmítá vše, setrvává v pozici oběti, ale přitom si myslí, že se nelituje?

Já to moc dobře znám, byla jsem přesně taková. Myslela jsem si, že vše zvládnu sama. Viděla jsem samu sebe, že se pořád snažím a pořád mám život na hovno, nic se neměnilo. Byla jsem vyšťavená, unavená a nevěděla, jak dál. Stále jsem byla v pozici ega – všechno přeci vím, všechno znám, nikdo mě nemůže pomoci, ostatní a jejich rad mám pokrk, ti tomu přece nerozumí.

Ale to není všechno – všechno vědět a znát nestačí, když člověk neudělá něco úplně jinak. Já jsem pochopila, že musím trošku ze své pravdy ustoupit, že musím zkusit něco jinak, protože to nějak musí jít. A mou cestou to tenkrát prostě nešlo. Tak jsem musela najít jinou cestu. Ta cesta ze začátku nebyla vůbec lehká, musela jsem sklonit své ego a chodit uklízet, jak poníženě jsem se cítila, ale každým dnem jsem makala na změně.

Záměrně píši musela. To slovo v nás evokuje povinnost a proto ho možná nemáme rádi, ale v tomto případě to jinak nešlo. Podstatné na tom bylo, že jsem sama chtěla posun. Chtěla jsem se dostat ze svých sraček ven a věděla jsem, že jedině já mám tu MOC. Vyhrabala jsem svou sílu a vnitřně si věřila natolik, že to prostě dokážu, že to změním – a to jsem v tu chvíli nevěděla ani jak.

Jak tedy z toho ven?

V první řadě a to prosím berte jako moji vlastní zkušenost, a myslím si, že se v tom pozná hodně lidí,

dát do pozadí naše ego. Nemít stále tu naši pravdu. Zamyslet se nad tím, co nám druzí říkají, i když se nám to nemusí vůbec líbit. Zkusit naslouchat. Zkusit odstranit ten odmítavý postoj. Chápu, že lidi mají takový postoj, protože by jinak druhému nepřímo řekli, že on má pravdu. Je v tom ukryta soutěživost, kdo je lepší, komu se daří lépe. Proto ten bojový postoj – nic mě neříkej, já to vím přece líp. Nic mě něříkej, protože ty mě jen kritizuješ. Anebo dokonce útok na druhého, tak se podívej na sebe, ty děláš zase tohle …. atd.

Tohle ale nikam nevede, kde je boj – není láska, kde není láska – není posun vpřed.

Přitom je to většinou od druhých myšleno jako pomoc, názor druhého nezaujatého zvenčí, jiný pohled na danou situaci. Lidé, kteří to druhým třeba říkají, to nemyslí zle a naopak těmto lidem přejí štěstí, úspěch, chtějí, aby se jim dařilo a byli konečně šťastní.

Do pozadí dáme ego jen v případě, pokud sami opravdu chceme.

Pokud opravdu chceme změnit náš život. A pokud opravdu chceme dělat patřičné kroky.

Pokud chceme setrvávat v tom stejném životě, v tom stejném nastavení jako doposud, nikam to nepovede. Bohužel spoustu lidí si stále myslí, že ano. Stále si myslí, že když budou dělat dokola ty stejné věci, že budou stejně myslet, stejně se chovat, stejně komunikovat, že se budou mít lépe.

Ale není tomu tak. To není možné.

Někdy je ego tak silné, že dokonce si myslíme, že děláme něco jinak, že na sobě pracujeme, ale když se ohlídneme do minulosti, jsme na tom stejném místě, jen s jiným oblečením. To je další naše pravda, která maskuje tu naši pravdivou realitu.

Pokud chceme změnit svůj vztah k lepšímu, tak přeci nemůžeme stále říkat svému manželovi, že je debil.

Pokud chceme najít partnera, tak nemůžeme tvrdit, že seznamky nefungují a že jsou tam jen lidi na sex.

Pokud chceme změnit práci, tak nemůžeme říkat, že tu ještě chvíli zůstaneme, protože lepší nikdy nenajdeme.

Pokud chceme mít více peněz, tak nemůžeme chodit dvacet let do stejného zaměstnání, kde se nám nezvyšuje plat.

Pokud chceme celkově lepší život, tak nemůžeme tvrdit, že nám nikdo nerozumí, že jsme zkoušeli už vše možné a nic nepomohlo, že není jiná cesta, že je vše špatně.

Vlastně můžeme, ale potom se nic nezmění.

Někteří lidé už jsou dlouhodobě tak vystresovaní, protože stále žijou v neposkojeném životě hodně let, že už jsou na té dávce stresu tak závislí, že mají ze stresu viditelně poškozený mozek. Podvědomě vyhledávají konflikty, výmluvy, aby uspokojily svoji dávku, svůj mozek. Více se o tomto můžete dočíst v knize Změňte mozek, změňte život.

Řeknu vám konkrétní příklad: jeden můj dobrý známý je chytrý, pracovitý, čestný, inteligentní, vědomý. Má všechny předpoklady být úspěšným člověkem, vydělávat hodně peněz, mít super vztah a krásný život. Ale táhne se s ním nepříjemná minulost a má dluhy. Tím, že je musí poplatit a otravuje mu to dlouhodobě život, má už jistá zarytá přesvědčení, která možná ani nevidí.

Nevěří si, že by mohl uspět nějak jinak, než si hledat zaměstnání, do kterého nechce, kde mu strhnout peníze na dluhy. Proto nedělá pro sebe nic – v rámci posunu v podnikání, protože nemá v sobě víru, hledá výmluvy, že má hodně starostí, že neví, jak začít, kdo by jeho služby chtěl…….

a roky setrvává na stejném místě.

Frustruje ho to, protože chce práci, kde bude dobře ohodnocený a zároveň nechce zaměstnání – protože mu strhnout ty peníze na dluhy. Začarovaný kruh.

Nepodniká žádné kroky k realizaci svého snu, protože už jednou to zkusil a nepovedlo se to, tak se to přece nepovede podruhé. Dopředu sabotuje možný úspěch, po kterém při tom tak touží. Je naštvaný sám na sebe a možná si tohle uvědomuje, ale neudělá nic. Proč?

Brání mu v tom jeho ego, které mu říká, když tohle udělám, dám za pravdu lidem, kteří mi to celou dobu říkali. Dá tím najevo, že selhal, že možná udělal chybu, že oni měli pravdu a on ne. Otevřel by se tak pravdě, které se tak brání. Protože pravda není někdy lehká. Radši se postaví do pozice nikdo mi nerozumí, jsem zoufalý, vše jsem posral a nevím co mám dělat. Ani se o to nepokusí, aby mu někdo rozuměl a byl na blízku.

Chvíli se sebere, ale poté se to zase vyhrotí, proč? Protože dělá pořád to stejné, pořád myslí stejně, jenom všechno ví, ale nic do života neaplikuje, nic nemění, i když si myslí, že ano, protože si sem tam něco přečte. Přitom to tak moc chce a tak moc se snaží.

V takové fázi už moc druhému nelze pomoci, protože ji sám možná i nevědomky odmítá, vše je špatně, na vše má svůj argument a ve finále svým postojem a myšlením pomoc odmítá.

Další fází je přiznat si realitu, kterou žijeme.

Ne realitu, kterou si představujeme.

Spousta z nás žije v bublině, že máme krásný život, super rodiče, že existuje dokonalý vztah a honí se za ním. Nic nenamítám, když tohle chceme a věříme, že je to možné. Ale něco jiného je, že těžko neseme, naši realitu, takovou, jaká je. Vysíláme tak pořád do prostoru, že náš život není v pořádku, že jsme nešťastní, že nemáme dostatek.

To je, jak kdybysme chtěli nějaké super auto, které si moc přejeme, ale byli naštvaní na své dosavadní auto, že je k ničemu, že je hrozné a třeba se i za něj styděli. V takovém negativním stavu, není moc prostor na splnění našeho snu.

Protože i když můžeme někoho obelstít slovy, že se máme dobře, celým svým tělem vysíláme pravý opak. Protože uvnitř se necítíme tak, jak se prezentujeme.

Takhle mimochodem funguje detektor lži, nejde o to, co tam říkáte, ale o signály vašeho fyzického těla.

Jde tedy o přijetí, potvrzení naší situace, upřímně tak, jak je. Tím se otevřeme možnostem ke zlepšení.

Silný člověk dokáže přiznat své chyby a ihned se mění z negativního na pozitivního jedince.

Pokud sami dokážeme být tak silní, abysme si přiznali své chyby, abysme uznali, že jsme se mohli zmýlit, abysme uznali, že může existovat něco jiného než to, co známe a umíme, než to, co je nám pohodlné, než to, co si myslíme, že je pro nás nejlepší. Tak jsme hodně blízko k tomu, že něco opravdu změníme.

Když si přiznáme, že naše realita je teď prostě naprd, je to jako lék. Najednou vše půjde mnohem lépe. Tohle jsou ty mocné procesy, o kterým ani nevíme, jak fungují.

Protože co je komu do toho, že chybujeme?

Udělat chybu je naše největší noční můra již z dětství, báli jsme se udělat chybu, báli jsme se selhat. Protože když uděláme chybu, přijde trest. Nikdo nás přece za chybu nepochválí, nikdo nás za chybu nemá rád. Jak je tohle v nás zakořeněné. Ta nepodpora okolí v době, kdy se nám něco nepodaří.

Neseme si to dál do dospělosti a brání nám to nacházet cesty k úspěchu lemované právě chybama.

Myslíme si, že musíme zastávat všechny role, všechno vědět, umět a být superlidmi.

V dnešní sociální (na oko perfektní) době je docela těžké někomu říct, že se prostě dnes cítíme blbě, že máme depku, že se nám něco nedaří, že něco neumíme, že nejsme jak někdo, kdo je v něčem přeborník, že máme nějaký nevyřešený a opakující se problém (protože na vyřešení problémů je dnes plný internet, někdo může namítnout) že neděláme vše na stoprocent?

Kdo na nás klade takové nároky, abysme byli stoprocentní, a proč si tohle necháváme líbit a ničí nás to? Protože kdo nás má právo soudit nebo hodnotit?

Přiznejme si, že jsme lidi. A co je na tom špatného? Všichni i zdánlivě úspěšní lidé, jsou jenom lidi.
Dovolme si jenom tak být, dovolme si chybovat, dovolme si přiznat pravdu, jaký máme život.

My sami jsme ti, kdo to může všechno změnit.

Ze zoufalství a začarovaného kruhu vede jen jediná cesta:

• upozadit své ego,
• chtít opravdu změnu,
• přiznat si a přijmout hlubokou realitu, i když není příjemná,
• otevřít se novému,
• začít dělat něco jinak,
• dovolit si přijímat pomoc,
• a vidět v malých věcech smysl a radost.

Ne já opravdu nejsem Bůh, kazatel a kdoví co ještě, jsem člověk a tohle je můj názor, protože sama jsem si prošla těžkými situacemi, překonala jsem je a vymotala se z opakujících se věcí. Tento názor může změnit někomu pohled na věc a pomoci. Záleží jen na vás, jaký máte postoj k přijímání či zamyšlení se.

Budu ráda, když se uvidíme osobně a přijdete na živé říjnové Treat days 2020, které pořádám pouze jednou za rok. Tam se dozvíte o tomto tématu mnohem více, jak si měnit myšlení, jaké kroky podniknout ke spokojenému a vysněnému životu ve všech oblastech.