Přešla jsem přes žhavé uhlí – co nám dává překonání strachu

Výlet na žhavé uhlíky jsem si doslova přivolala.  Přechod přes žhavé uhlí jsem zažila jako malá holka v Bulharsku na dovolené, kde jsem o ničem nepřemýšlela, snad se ničeho ani nebála a žádné negativní myšlenky jsem neřešila. V porovnání s dneškem vidím, jak má dětství v tomhle smyslu nádherné kouzlo bezstarostnosti.

Tenhle zážitek kolem mě stále kroužil od doby, kdy jsem se potkala s Jardou Duškem a zmínil se o tom, jak pravidelně na přechod jezdí. Spousta lidí říká, že je blázen z jiné planety. Ale není to náhodou naopak? Že právě my jsme ti blázni, kteří hrajeme předepsané hry a pravidla společnosti, nejsme sami sebou a nežijeme ve své přirozenosti?

Hlava pochybovala, ale vše ostatní mi hrálo do karet, abych jela.

Pořád jsem na něj nějak podvědomě myslela, i když jsem vědomě pro to nic nedělala, abych se ho zúčastnila. A najednou, když jsem byla v Praze a šla ve středu na večeři s Jardou, kde jsme plánovali další setkání, zmínil se, že jede o víkendu na uhlíky. Uhlíky bývají hodně dopředu vyprodané, protože se konají myslím jednou za půl roku. Řekl mi, že se zeptá, zda je ještě místo. A já to vypustila.

V pátek mi Jarda volá, zda pojedeme na uhlíky, že je místo. Já se podívala na cenu a popravdě mě trochu zaskočila, na osobu 2600 korun. Což by bylo 5200 pro dva a tolik jsem do toho nechtěla momentálně investovat. Napsala jsem to Jardovi a jeli do Boleslavi na meeting. V tom mi za pár hodin volá, že by rád abysme i tak přijeli. Ještě jsem řešila, jak budeme spát, neměli jsme spacáky a Jarda řekl, že nám je půjčí. Chvíli jsem hledala, co je ještě proti výletu…. nic  nebylo. Měla jsem jasno, jedeme!

V pátek ve čtyři hodiny jsme se rozhodli a odjížděli z Boleslavi do Prahy se narychlo sbalit a hned jsme pokračovali do Skřidel, kde se celý program konal. Prostě jsem tam měla být.

Nevěděla jsem do čeho jdu a co vše je na programu. V pátek večer bylo seznamovací kolečko a mnoho z lidí, kteří již tam byli víckrát docela strašili potní chýší, která trvá zhruba hodinu a také dalším programem.

V hlavě mi to začalo pěkně šrotovat.

Co mi běželo hlavou ještě před odjezdem: jsem městská holka, jak zvládnu toto dobrodružství spát s více jak 70 lidma na jednom místě ve spacáku? Jak si umyju hlavu ve společné špinavé sprše, co když mě tato společnost lidí nebude sedět??

Také jsem musela přemýšlet o potní chýši, protože v sauně nevydržím moc dlouho, nahánělo mně to hrůzu, co když to nezvládnu, co když to nevydržím, co když se nedostanu ven a zkolabuji, to se budu muset svlíkat před tolika lidma, přítel uvidí tolik nahých žen atd.. Nebyla jsem kupodivu sama, kdo měl takové myšlenky.

Myslela jsem, že po vězení bych již tohle nemusela řešit, ale naše myšlenky se nedají zastavit. Naštěstí už s nimi umím lépe pracovat, naše mysl lze vytrénovat a na takové myšlenky, které nechceme poslouchat nemusíme reagovat.

Tento moment mě opět proškolil. Dostalo se mně odpovědi od Jardy: „Z vchodu do potní chýše se stává rovněž východ“. Uklidnil mě a to jsem potřebovala.

Sama jsem si řekla, nemysli na to, co bude a nech se vést.

Vše nemusí být stejné a třeba dnes ti sauna sedne lépe. Užívej si to tady, ať se děje cokoliv, vždy si najdi v tom to své. Žij přítomností a zkus být jako dítě, jak tenkrát v Bulharsku.

Když nastala chvíle potní chýše a všichni se začali vysvlékat, přišlo mi to docela přirozené, tento pocit mě příjemně překvapil. Nikdo na nikoho nekoukal, nesoudil a já se cítila dobře. Do potní chýše jsme s partnerem vlezli jako jedni z posledních, tudíž jsme seděli přímo u horkých kamenů. První kolo proběhlo dobře, zpívala jsem a to mi dělalo dobře. V druhém kole se nosily další kameny a mě začaly pálet šíleně nohy. Nějaký pán zezadu mi podával ručník, který jsem si přehodila přes nohy a trochu to pomohlo. Bylo mi velké vedro a už jsem ani nemohla moc zpívat, jen jsem otvírala pusu, ale zvuk ze mě nevycházel.

Věděla jsem, že musím ven. Vrátil se mi pocit z vězení, kde jsem lapala po dechu a až panicky se dusila. Naštěstí moje mysl pronesla větu, jsi svobodná můžeš se rozhodnout jít ven a není to nic špatného. Můžeš si dělat, co chceš. Nemusíš se dobrovolně mučit a překonávat sama sebe, když to tak necítíš a nechceš.

Ulevilo se mi. Nebyl to strach, který mě vypustil ven, ale svoboda rozhodnutí umět si říct, co nechci a následně udělat, co chci. Řekla jsem ne svému egu, který říkalo musíš to vydržet, jako ostatní.

Ráno jsme vstávali v osm hodin a já prohlásila, že večer po uhlíkách odjedu domů, protože jsem se vůbec nevyspala. Spala jsem u dveří a byl tam hluk od procházejících lidí.

Můj strach vylezl na povrch

Další program byla celodenní příprava na přechod uhlíků a začalo to ranní rozcvičkou, následně prací se strachem a meditací. Celý víkend jsem se nemalovala jsem, neumývala tolik a přesto jsem si připadala hezká, svá a cítila jsem se dobře. Mozek mi ale ze začátku stále našeptával: vypadám hrozně, když nejsem tolik upravená. Ale já mu řekla ne, jsem to já a je mi dobře. Byla jsem přirozená, autentická, nehrála žádnou roli a to mě moc bavilo a baví. Snažím se taková být vždy, protože tak jsem nejšťastnější. Zapadl další dílek do skládačky, že se snažím být taková, jak je mi nejlíp. Nestarat se o to, co si myslí a často mi sděluje ve špatném smyslu můj mozek a také co by si mohli myslet ostatní.

Na práci se strachem jsem byla zvědavá, jestli mě něco překvapí. Já osobně jsem se strachem už kamarádka, největší strach jsem měla z vězení.  Ten jsem si zpracovala meditacemi. Teď jsem už věděla, že tam trochu je, ale že ho ráda překonám a spíš jsem se na to těšila.

Bylo nám řečeno, že na chůzi přes uhlíky je potřeba chodit aspoň pár hodin předem na boso. Já si sundala ponožky až kolem oběda. Ze začátku mi bylo na nohy docela chladno, je neuvěřitelné, jak rychle jsem si zvykla. Fakt po chvíli mi to připadala naprosto přirozené a chlad jsem necítila.

Povídání o strachu mi přišlo fajn, horší to bylo až jsme si měli vyměnit partnery. Do toho se mi vůbec nechtělo.

Když strach vypustíš ven, zmenší se.

Šlo mi hlavou: mám strach z lidí, mám strach se svěřit – následek ze situace z vězení, co když partner řekne něco někomu, co mně neřekl, co když partner bude se ženou, která mu lépe poradí než já – brnkalo mi to na moje nejsilnější špatné přesvědčení, které si nesu z dětství.

Nakonec až jsem to udělala, moje myšlenky mě ihned opustily. Doslova na mě zbyla paní z druhé strany místnosti, která mi řekla, že mě zná a má moji knihu. To prostě nejsou náhody. Byla jsem nadšená a hned jsem si říkala, jak je to krásné překonávat svoje limitující přesvědčení. Tolik krásných, nových a obohacujících věcí nám to přináší.

Další strachy, které se projevily i u lidí byly: strach je náš největší nepřítel, strach se těžce překonává, co když si popálím nohy..

Klíč je v naší mysli

Až přišla samotná vrcholná akce přechodu, následoval rituál. Jarda nám udělal tečku mezi oči a Míra nás okouřil (následně jsme tuto větu používali jako větu, které jsme rozuměli jenom my) zazpívali jsme si písně, tančili, bubnovali a celá atmosféra mě nadchla. Během dne jsme si napsali naše největší strachy na papír a při tanci jsme je vhazovali do ohně ke spálení. Zkoušeli jsme si přechod přes koberec a hned následoval přechod přes uhlíky. Bylo to tak skvělé, nebyla tam žádná pauza a člověk se dostával do potřebného transu, aby přešel bez problémů a pochyb. Já se na něj moc těšila, že jsem chtěla jít mezi prvními.

Přešla jsem a bylo to fakt skvělé. Plno lidí ve sdíleném kruhu zmiňovalo, že za tento víkend bylo plno uvědomnění a zážitků včetně oblíbených tanců a zpěvu. Že samotný přechod nebyl vrchol večera. Pro mě osobně BYL. Nadchlo mě to stejně, jak plavání s delfíny. Po přechodu jsem již neřešila, že chci jet domů, abych se lépe vyspala, naopak chtěla jsem pokračovat.

Přechodem člověk chce ukončit většinou nějakou kapitolu života. Čeká, nějakou změnu, nějaký posun a vždy se něco posune. Můj názor je, že jakékoliv překročení strachu nebo komfortní zóny je velký posun. Přechodem se také do mysli zapíše, že jsme dokázali něco nemožného, výjímečného. To se zapíše do naší mysli, do paměti celého těla, do každé naší buňky a následně dokážeme lépe pracovat s podobnými situacemi a snadněji překonávat jiné pro nás nemožné výzvy.

Strach a naše přesvědčení nás zbytečně omezují

Proč o tom celém píšu? Tento víkend mi dal tolik uvědomění, že se o ně ráda podělím.

Společenské a rodinné stereotypy určují, co je považováno za obvyklé, normální nebo možné. Pokud se má obecně za to, že něco nejde, tak to nikdo ani nezkouší a už vůbec nedělá, protože to přece každý ví, že to nejde.

Chůze po žhavých uhlíkách není obvyklá věc a proto máme v našich hlavách, že to nejde, že se popálíme. Přechodem nebo i tím, že to vidíte u ostatních na vlastní oči si změníte jedno přesvědčení: oheň se přejít nedá na oheň se přejít dá bez újmy a posunete tak svoje hranice. Váš mozek se naprogramuje na úspěch.

Takto můžete pokračovat s dalšími omezujícími přesvědčeními, které máme každý ve své mysli. Život není určen rodinou, vzděláním nebo zvyky, ale každý z nám si ho může změnit, sám ve své mysli.

Když překonáte svůj strach jste najednou příjemně uvolnění a klidní. Jako byste věděli odjakživa, že to je to, co jste chtěli udělat a že to vlastně nic není.

Uvědomila jsem si, jak naše živly jsou mocné. Získala jsem k ohni větší respekt a dívala se na něj kladně, že vykonává dobro a pomáhá lidem. Vnímala jsem oheň i z jiného pohledu, jako součást mě samotné. Oheň uvnitř mě, který se chce projevit a něco mu brání. Bránila jsem mu já sama.

Vnímala jsem, že věci nejsou takové, jak se původně zdají.

Že v našich životech je podstatně mnohem méně důvodů pro strach a obavy, než si běžně připouštíme.

Že je spousta věcí, které když neprožijeme, tak nás neposunou. A tím myslím i prožitek v mysli, pokud to dokážete.

Síla myšlenky dokáže cokoliv i uzdravit vaše tělo. Tento potenciál máme všichni a tak málo ho využíváme. Pár lidí, co si spálilo nohy tam bylo. Před rituálem o tom Jarda mluvil, že druhý den ráno malé puchýřky zmizí, i když tam večer jsou. A přesně tak to i bylo. Lidé tomu uvěřili a proto se tak stalo.

Dokážeme být sami sebou, jen když tomu dovolíme. Pak se otevřou naše srdce, nehrajeme role a jsme mnohem víc spokojenější. To pak rozdáváme kolem, jsme více přátelští, milejší, příjemnější na ostatní.

Umíme projevit naši pravdivost, autenticitu a stát si za ní, když se uvnitř cítíme bezpečně. Umíme poslouchat sami sebe, své já a tak i jednat. Nemusíme pposlouchat naše ego, které nám říká, když to zvládli oni, tak já musím taky.

Jsem vděčná za vše, co mi život přináší

To, co mi tento výlet dal osobně byla pěkná porce zážitků. Doslova jsem objevovala několik omezujících přesvědčení, které jsem si již změnila, přepsala. Nejdůležítější však bylo to, že jsem doslova viděla svůj obrovský posun. Moje sebevědomí je větší, jsem si jistější sama sebou, přijímám se taková, jaká jsem. Moje negativní myšlenky už dokážu plně ovládat a neparalyzují mě. Dokázala jsem zpívat, tančit, nestyděla jsem se a užívala jsem si přítomnosti jako dítě. Moje strachy jsou čím dál menší a já je umím překonávat. Žiju to, co říkám a předávám dál to, co sama prožívám.

A pro všechny, kdo chce strachu více porozumět a brát jej jako kamaráda jsem vytvořila meditaci Poznej svůj Strach.

Video záznam z přechodu uhlíků si pusť tady:

Růžena Nekudová

Na základě jejího příběhu a příběhů druhých inspiruje lidi, jak zvládat těžké zkoušky v životě, jak se z nejčernější temnoty dostat na výslunní. Provází je zázračnou hladinou Alfa neboli stavem uvolnění, směřuje je k jádru jejich trápení a následně ke změně v novou příležitost. Vzdělává a učí o tom, co jsou to meditace, jak s nimi začít a jaký mají pro nás velký přínos. Vytváří přímo léčebné řízené meditace, které pomáhají lidem překonat velmi těžké chvíle. Věnuje se osobnímu rozvoji, duchovnu a vše nabyté předává lidem
Růžena je autorkou knihy Vězení jako dar>> a převratné metody Zrcadlo času>> . Její další meditace najdete tady >>.
A její inspirativní příběh najdete tady >>

Komentáře